Někdo blízký chtěl, abys byl podle jeho představ. Ale tvoje osobnost není stěna, kterou kdokoliv může posprejovat bez tvého souhlasu. Svoji mysl ovládáš (většinou) jenom ty. Někdy se může stát, že nevědomě dáš člověku souhlas tě měnit, zvlášť pokud sis k němu vybudoval city. Taková změna probíhne rychle. Zamiluješ se a zítra se probudíš jiný. Doslova to změní tvoje mozkové frekvence. Ale čím rychleji se změní, tím jednodušší je změnit zpátky. „Dneska ti ukážu, jak se smazat a znovu napsat. A nebudeš k tomu potřebovat roky terapie.“
Zapomeň na to, co chceš ze svojí osobnosti odebrat 💭
Cítíš potřebu někomu vyčítat jeho chyby? Připravuješ si nekonečný seznam problémů, které s ním máš? Tento seznam je tak dlouhý, že by ti zabral celý telefon. Namísto toho, abys ho vypustil do reálného světa, začni si opakovat: „Chci zapomenout, že mám potřebu vyčítat chyby.“ Mozek udělá přesně to, co mu řekneš. A stejně tak ty uděláš všechno, co ti řekne on. Většinu života posloucháš svůj mozek, místo aby on poslouchal tebe. Je to jako mít psa a dělat všechno, co pes chce. Nenech svůj mozek být arogantním psem, který ti říká, co máš dělat. Můžeš ho vycvičit k tomu, aby tě poslouchal na povel. Čím častěji se tomu budeš věnovat, tím lepší výsledky to přinese. Stejným způsobem funguje „Chci na to myslet častěji“ nebo „Chci zítra ráno vstát brzo“. Opakuj si to a tvůj mozek začne předhazovat představy o růžové zahradě a ty se automaticky probudíš v šest.
Změň svůj pohled z „My“ na „Já“ 💙
Většina lidí se nikdy nezmění, protože změna bolí víc než rána pěstí. Chceš dosáhnout společných cílů? Pak nahraď větu „dělám to pro sebe“ větou „dělám to pro nás“. To je skvělá rada. Ale občas, pokud jde o naše zlozvyky, si je vysvětlujeme tak, že „to děláme my“. Člověk, který má v rodině kuřáky nebo alkoholiky, si řekne „takhle žije naše rodina“ a bude mnohem víc motivovaný ve zlozvycích pokračovat. Ale když nahradíš větu „dělám to já“ otázkou: „Opravdu jsem takový?“, můžeš začít měnit svoje návyky.
Nenech se chytit v napsaném příběhu, přepiš ho a změníš osobnost 📝
Někdo ti řekl, že je úplněk, takže budeš víc citlivý. Ale ty se tím nemusíš řídit. Buď můžeš nechat život a lidi psát tvůj příběh, nebo se zmocnit psacího stroje a psát si ho sám. Začni teď. Zvykni si zapomínat, co chceš ze sebe odebrat. Uvědom si, že tvoje rozhodnutí tě dělají tebou – a to můžeš změnit. Piš svůj příběh, neřiď se zavedeným scénářem. Změny, které to přinese, tě přetvoří v úplně jiného člověka. Většina lidí se nechává řídit svým mozkem, protože je to jednodušší. Ale ty nejsi většina.
Občas v životě narazíme na chvíle, kdy si říkáme: „Proč jsme? Proč existujeme? Co tu děláme? Co dál?“ Někdy to nejsou jen chvíle, ale celá období. A někdy to nejsou ani období, ale fáze, ze kterých se nedokážeme dostat. Jsou to fáze, kdy hledáme smysl života.
Většina lidí nad tím přemýšlí. Ve skutečnosti všichni. Odpovědi, ke kterým docházíme, jsou různé, protože realita má pro každého jinou barvu. Smysl existuje… ale co to znamená? Abychom na to přišli, musíme prozkoumat náš vnitřní a vnější svět.
Žiješ ve dvou světech zároveň
Ale který z nich tě ovládá? V jednom momentě žijeme ve dvou světech: v tom ve své hlavě a v tom mimo ní. Budeme tomu říkat vnitřní svět a vnější svět. Někteří mají bohatý a zajímavý vnitřní svět. Tito lidé trávili spoustu času budováním neviditelného umění. Je jednoduché se v nich ztratit. Nacházejí smysl v pocitech. Druzí mají bohatý vnější svět. Tito jedinci zdokonalili své každodenní aktivity tak, že svět sebral potřebu zabývat se vnitřním světem. Říká se, že žijí v přítomném okamžiku. Ale přítomný okamžik nám nikdy nedá odpověď na to, jaký je jeho smysl.
Do jaké skupiny patříš?
Pokud se stále díváš na toto video, právě teď buduješ svůj vnitřní svět. Ale co to vlastně je? Představ si zámek. Navenek vypadá opuštěně, nikdo v něm nebydlí, chátrá, rozpadá se před očima. Zdi jsou zanedbané a opadávají z nich rozdrolené kusy cihel. Okna a dveře byly zdobeny barvami, ale tu barvu postupně odnesl déšť. Stejně jako kouzlo celého zámku, z venku ho nejde najít. Ale když vstoupíš dovnitř, vyrazí ti to dech. Zatímco se venkovní zdi rozpadají, ty uvnitř jsou ve skvělém stavu a na každé z nich visí několik nádherných obrazů. Uvnitř zámku vše vypadá nové a zachovalé, budova sama, vybavení, všechno. Někdo si dal hodně práce s tím, aby to tu vypadalo hezky. Stejně jako sis ty dal hodně práce s tím, aby byl tvůj vnitřní svět bohatý. Děláš to právě teď.
🔹 Pojďme se ale podívat na jiný zámek, vedle kterého se prochází více lidí. Nejen, že se ti lidé procházejí, se zámkem se fotí a malují si ho na papír. Zvenku vypadá kouzelně, jako ze snu. Když by se ale dveře zámku odemkly a lidé mohli vejít dovnitř, neměli by s čím se fotit nebo co malovat.
Oba dva zámky mají své výhody a nevýhody. Je jen na nás, který z nich si vybereme. Je to naše cesta a různé formy myšlení nám přinesou různé výsledky. Člověk se může zamilovat do vnější krásy nebo být ohromený tím, co zůstává za dveřmi. Nejlepší varianta je pečovat o obojí ve stejné míře. A já ti ukážu jak na to:
Různé přístupy ke smyslu života
💙 „Přestaň si vymýšlet smysl života, prostě žij.“ Tímto se řídí lidé se silnějším vnějším světem. Tato příručka smyslu patří do formy myšlení, které nazýváme absurdismus. Absurdní znamená nesmyslný. Absurdismus je velmi jednoduchý a efektivní, protože zabíjí snahu budovat vnitřní svět, o kterém říká, že nemá logiku.
„Buď rozumný a nenech se otrávit.“ Tohle je typické pro stoicismus. Narozdíl od absurdismu, stoicismus miluje budování vnitřního světa jako doplňku k vnějšímu světu. Věří, že může fungovat jako obránce proti otravám z vnějšího světa, se kterými se setkáváme. Říká, že můžeš aktivně ovládat, jaký dopad bude mít vnější svět na tvůj vlastní vnitřní svět.
„Dělej cokoli, protože život nemá smysl.“ Nihilismus je nová cesta, kterou se vydat, ale je to ta správná? Nihilismus zmenšuje jakýkoliv význam, který my jako jednotlivci můžeme mít, a nesnáší představu, že na nás někdy bude záležet. Nesnáší představu, že smysl života vůbec může být.
Realita a tvoje verze světa
Existuje vnější a vnitřní svět, ale k tomu musíme přidat třetí faktor a to je realita. Každý si vytváří svou vlastní verzi světa, a jejich realita nikdy nebude úplně splývat s tou naší. Reality se můžou vzájemně propojovat, ale nikdy nebudou naprosto stejné. Proto přestaň srovnávat svou realitu s realitou ostatních. Oprostíš se tím od očekávání, která na tebe lidé mají, ale naplnění tím očekávání, která máš ty sám k sobě, je nejdůležitější.
Občas vystup z vlastní reality a vnímej jiné pohledy na svět. To není to samé, jako porovnávání. Porovnávání je logické, vnímání je pocitové. Měj respekt k realitě ostatních lidí, ale také ke své vlastní realitě. Často se chováme k ostatním skvěle, ale k sobě jako k nepříteli. Nevíme, co nám způsobuje bolest. Je nutné si to uvědomit a začít se chovat dobře nejen k lidem kolem nás, ale i k člověku, který je uvnitř naší hlavy.
Naplň svou realitu věcmi, které tě dělají šťastným.
Často naplňujeme realitu ostatních tím, co je dělá šťastnými, ale zapomínáme na sebe. Tvá realita taky potřebuje být šťastná. A věřím, že sledováním tohoto videa jsi na té nejlepší cestě.
Ať už jsi zvolil cestu budování vnitřního světa, nebo toho vnějšího, nesmíš zapomenout, že každý z nich má své kouzlo.Každý z nich nějak odpovídá na smysl života.
Můžeš se stát člověkem, který skloubí oba světy dohromady a využije sílu obou. Nic ti v tom nebrání. Bohatý vnitřní svět ti může usnadnit poznávání sebe sama a svých pocitů. Bohatý vnější svět ti usnadní navazování nových přátelství a kontrolování toho, jak tvoje řeč těla působí na druhé.
Všechno začíná uvědoměním.
Můžeme se držet různých myšlenkových forem a příruček, ale ty za nás odvedou jen půlku práce. Ta pravá změna začíná tím, že sami sobě věnujeme dostatek energie. Nemusí jí být mnoho, ale musí být konzistentní. A nesmíš zapomínat ji sobě věnovat. Tímto způsobem se z tebe může stát člověk, kterým jsi si vždycky přál stát – člověk, který zanechá stopu na tomto světě.
Můžeš mít slávu, peníze, moc – a přesto necítit vůbec nic.
Tohle se ti už někdy stalo? Objevil jsi člověka, který tě fascinoval. Byl milý a měl hodně pochopení, ale zároveň dokázal být tvrdý a nekompromisní. Měl jsi pocit, že cokoliv by za tebe rozhodl lépe, s lepšími výsledky. Nevadilo by ti mu přenechat zodpovědnost za svůj život. Cítil jsi, že by tě mohl dovést k úspěchu. Byl to vůdčí typ. A nejlépe by ho popisovala slova úspěch, vzhled a sláva. 💙
Vůdčí typy mají velkou slabost, kterou přímo nevidíme: mají sklony k narcismu. Nemůžou za to. Musí být perfektní. Nebo se o to snažit. Bez přestání. Vůdce navenek přináší největší hodnotu, když je úspěšný, atraktivní a slavný. To jsou hodnoty, na které se dává největší důraz.
Dnešní svět nevědomě podporuje narcisty. Děláme si to sami sledováním populární kultury. Co se ti vybaví pod pojmem úspěch, vzhled a sláva? Hollywood. Influenceři. Lidé, kteří jsou pod neustálým tlakem být tou nejlepší verzí sebe sama. Tlačí je k tomu očekávání jejich fanoušků. Jsou to moderní vůdci. Finančně je to nádherná práce. Dělat influencera a koupit si dům za hotové zní skvěle. Pojďme se ale podívat na druhou stranu mince.
Dobrý, zlý a přirozený
Vedení znamená přizpůsobení svého chování tomu, co se právě děje. Vůdce musí být dobrý, když je potřeba motivovat. Tvrdý a nekompromisní, když je třeba rozhodnout. A mezi tím vším někde existuje jeho přirozená osobnost. 🔹
Tyto tři osobnosti spolu válčí. Dobrý vůdce je empatický a podporující, ale hrozí mu, že ho lidé budou zneužívat. Tvrdý vůdce je rozhodný a respektovaný, ale riskuje, že se odcizí druhým. Přirozená osobnost? Ta často nemá šanci dostat se ven.
Dlouhodobé přepínání mezi těmito verzemi sebe sama vede ke ztrátě identity. Člověk se začne ptát: „Kdo vlastně jsem?“ A když neznáš odpověď, dostaví se vnitřní prázdnota – stav, kdy se necítíš být sám sebou. V psychologii se tomu říká depersonalizace. Pocit, že ten člověk uvnitř tvojí hlavy nejsi ty.
Jak proti vnitřní prázdnotě bojovat?
🔹 Trénuj otevřenost – Každý týden sdílej něco osobního s lidmi, kterým věříš. Mluv o tom, co se ti děje v hlavě. Nejen, že se zbavíš stresu, ale zároveň buduješ vztahy založené na autenticitě.
🔹 Ukazuj zranitelnost – Neboj se přiznat, že nejsi dokonalý. Máš své slabé stránky a pochybuješ o sobě – stejně jako všichni ostatní. Je to cesta, jak se osvobodit od tlaku být neustále perfektní.
🔹 Připomeň si, kým jsi bez své role – Kdo jsi, když zrovna nevedeš? Když nemusíš rozhodovat? Když tě nikdo nepozoruje? Odpověď na tuhle otázku ti pomůže najít zpět svou identitu.
Zní to děsivě? Možná. Ale vůdci jsou na světě potřeba. Bez nich by nešlo organizovat celé společnosti. Na jejich bedrech leží velká zodpovědnost – a velké riziko osobního vyčerpání. Ale pokud si dokážou udržet spojení sami se sebou, mohou změnit svět, aniž by ztratili sami sebe.
Znáš ten pocit? S někým si popovídáš a najednou jsi nabitý energií. I když jsi introvert, tenhle jedinečný člověk ti dodal chuť žít. Jsi tak šťastný, že bys nejradši začal tancovat nebo si zazpíval – a přitom to byl jen rozhovor. Tento člověk byl magnet na lidi.
Ukážu ti, jak se takovým člověkem stát. Jak a proč to funguje? A jakou roli v tom hraje hlubší spojení mezi vámi dvěma?
Kde se ta dobrá energie bere?
Pojďme si na rovinu říct hlavní důvod.
Proč tě ten člověk tak nabil energií?
Vytvořil u tebe dobrý dojem. Ne však jen ze sebe – ale hlavně z tebe.
To nejvíc nabíjející, co můžeme v konverzaci zažít, je moment, kdy někdo odhalí naše skryté silné stránky. Ty, které si sice sami uvědomujeme, ale nejsme zvyklí slyšet je nahlas. A když se to stane? Je to výbuch radosti.
Dokážeš se vcítit do druhých? Umíš proměnit negativní myšlenky na pozitivní? Nebo skvěle vaříš? Jednoduše se můžeš stát magnet na lidi!
Všechny tyhle věci mohou být pro tebe normální, ale pro někoho jiného jsou čisté zlato. A když mu to někdo připomene, změní mu to den.
Každý jde do rozhovoru s nějakým cílem
Někdo se chce pobavit. Jiný se chce zasmát. Další se chce něco dozvědět. A někdo prostě jen vyplňuje ticho, aby nemusel být sám se svými myšlenkami.
Ale pokud má konverzace opravdu silný dopad, vždycky v ní musí být něco navíc.
Small talk? Ten tě nezmění. Hluboká konverzace? Ta ano.
Small talk jsou otázky jako: 👉 „Jak se má tvoje rodina?“ 👉 „Funguje ti ta nová lednice dobře?“ 👉 „Kde jsi koupil ty boty?“
Jsou fajn pro udržení kontaktu. Ukazují, že ti na druhém záleží. Projevují respekt a základní slušnost. Ale tím to končí. Neutváří tě. Nepřetváří tvůj pohled na svět. Nezanechají stopu.
Hluboké rozhovory jsou jiné. Jsou to ty momenty, kdy zapomeneš na čas. Kdy se konverzace dostane pod povrch a začne odkrývat něco skutečného. Kdy si uvědomíš, že po tomhle rozhovoru už nebudeš úplně stejný člověk.
Teď se zamysli: Kdy naposledy jsi s někým vedl konverzaci, která tě opravdu změnila? Co ti to dalo? Napiš mi do komentářů.
Hluboké konverzace
O čem jsou? Na tom až tak nezáleží. Jde o to, jaký z nich máme pocit.
👉 Stal ses díky nim lepším člověkem? 👉 Dokázal jsi někomu rozmluvit negativní myšlenku? 👉 Nebo se ti změnil pohled na svět?
Tohle nikdy nebude small talk.
A víš, v čem je tajemství?
V nastavení cíle.
Jdeš do rozhovoru s myšlenkou: „Chci se stát lepším člověkem“ nebo „Chci mít pocit, že jsem někomu pomohl“? To už je dobré. Ale pořád se to točí jen kolem tebe.
Chceš-li druhé opravdu nabíjet energií, musíš to přetvořit takhle: ✔ „Chci mu pomoci stát se lepším člověkem.“ ✔ „Chci, aby z toho měl radost.“ ✔ „Chci, abychom se navzájem obohatili.“
Vidíš ten rozdíl? Už nejde jen o tebe. A přesně to změní celou dynamiku rozhovoru.
Tohle vnitřní nastavení potichu udává směr, ovlivňuje tvé chování i to, co říkáš.
A teď si vezmi situaci, kdy hledáš vztah. Pokud jdeš do konverzace s cílem „Chci, aby byla moje holka“, tak se ti to pravděpodobně nepovede. Lepší mindset?
👉 „Pokusím se prezentovat jako nejlepší možná volba.“
Už to není o tom druhého získat, ale ukázat, že za to stojíš.
Největší trik? Mluv o druhých, ne o sobě.
Svět se netočí jen kolem nás. Ale naše mysl nás občas nutí věřit opaku.
Přirozeně směřujeme konverzaci tak, aby byla o nás. Je to lidské. Dává nám to pocit uznání. Ujišťuje nás to, že jsme udělali správná rozhodnutí. Posiluje to naši identitu. A když máme pocit, že nás druzí poslouchají, cítíme se důležití.
Ale hádej co? To samé chtějí i ostatní.
🧠 „Lidé si tě nebudou pamatovat podle toho, co jsi řekl, ale podle toho, jak ses díky tobě cítili.“
Naše mozky si lépe pamatují emoční zážitky než fakta. Aktivuje se při tom amygdala, centrum emocí, které ovlivňuje ukládání vzpomínek.
Pokud chceš, aby si tě lidé dlouho pamatovali, nejde o to, co říkáš, ale jaký pocit v nich vyvoláš. A nejjednodušší způsob, jak v někom vyvolat pozitivní pocit? Udělat, aby se cítil důležitý.
Každý touží být pochopen. Každý chce mít pocit, že na něm záleží. A právě tady se rodí ten největší trik v lidské komunikaci – místo toho, abys mluvil o sobě, zaměř se na druhé.
Představ si, že jsi v místnosti plné lidí.
Většina z nich se snaží zazářit – ukázat se, sdílet svůj příběh, přesvědčit ostatní o své hodnotě. Ale pak se objeví někdo jiný. Někdo, kdo se nevnucuje, kdo nečeká na chvíli, kdy si vezme slovo… ale kdo opravdu poslouchá. Kdo se dívá přímo do očí. Kdo klade otázky, které nejsou povrchní. Kdo se zajímá.
A najednou se něco změní. Atmosféra se uvolní. Lidé se otevřou. Začnou sdílet věci, které by jinak neřekli. Ne proto, že by museli, ale protože chtějí. Protože cítí, že jsou skutečně viděni.
A kdo je vidí? Ty.
Takový člověk tě nabije energií. Takový člověk zůstane v paměti. Takového člověka nechceš ztratit.
A přesně takovým člověkem se můžeš stát i ty. Člověkem, na kterého ostatní jen tak nezapomenou. Člověkem, kterého si budou chtít ve svém životě udržet za každou cenu.
Jak na to?
✅ Dávej pozor, s jakým cílem do konverzace jdeš. Jdeš se předvést, nebo skutečně naslouchat? Tady je klíčová věc: Nejde o tebe – jde o druhé. Čím méně budeš tlačit sebe do popředí, tím víc tě lidé budou vyhledávat.
✅ Hledej silné stránky ostatních a dej jim to najevo. Všímej si detailů. Neříkej jen „Jsi super!“ – to nefunguje. Místo toho řekni: „Líbí se mi, jak přemýšlíš nad věcmi, nikdy tě nenapadnou jednoduché odpovědi.“ Nebo: „Působíš klidně i v situacích, kdy by jiní vyšilovali. Jak to děláš?“ To je to, co se počítá.
✅ Buď ten, kdo mluví 20 % času. Lidé se rádi obklopují těmi, kteří jim dávají prostor. Ptej se na otázky, které je rozmluví. Ty jednoduché fungují nejlépe: 🔹 „Jak se ti to povedlo?“ 🔹 „Co tě k tomu vedlo?“ 🔹 „Proč ses tak rozhodl?“
Jdeš po ulici. Klid. Nikde nikdo. Ale přesto máš zvláštní pocit. Někdo tě sleduje. Nebo ne? Možná tě chce někdo přepadnout. Možná tě chce něco unést. Nebo jen sleduješ moc hororů a mozek se rozhodl, že dneska budeš hlavní postava v psychologickém thrilleru.
Je tohle intuice, nebo paranoia? Kdy nám mozek dává užitečné varování a kdy jen spouští falešný poplach? A jak se zbavit strachu, když nás přepadne?
Dnes zjistíme, jak špatné pocity vznikají, jak je odlišit od úzkosti a hlavně—jak si s nimi poradit.
Jak vzniká špatný pocit?
Špatný pocit je vlastně takový automatický alarm v hlavě. Někdy nás chrání. Někdy ale řve tak často a tak zbytečně, že se v něm ztratíme.
Třeba: měl jsi partnera, který rád pil pivo. A pokaždé, když pil, následovala hádka nebo něco horšího. Takže dnes, když vidíš někoho s půllitrem, mozek okamžitě rozsvítí červené světlo. Přitom ten člověk si možná jen užívá pátek a maximálně si dá druhé pivo a půjde domů.
Mozek si prostě vytváří vzorce. Pokud jsme měli špatnou zkušenost s určitým typem lidí, situací nebo míst, budeme se jim podvědomě vyhýbat.
A někdy je to ještě horší.
Možná tě rodiče jako malého strašili větami typu: „Nechoď tam, spadneš! Nebav se s cizími lidmi, něco se ti stane!“ A co se stane? Jako dospělý máš podvědomý strach z nových situací, protože mozek už od dětství vnímá neznámé jako hrozbu.
Jenomže realita se mění. A pokud se nezmění i tvoje myšlení, můžeš se bát celý život něčeho, co už dávno neexistuje.
Špatné pocity vs. úzkost
Každý známe ten zvláštní pocit v žaludku, když něco není v pořádku. Možná tě varuje před něčím konkrétním – špatná situace, nepříjemný člověk, nebezpečí. To je normální špatný pocit. Tělo ti dává signál, abys byl opatrnější, protože na obzoru může být reálná hrozba.
Ale úzkost? Ta funguje jinak. Není to varovný signál před něčím konkrétním. Je to jako alarm, který se spustí i tehdy, když žádné nebezpečí neexistuje. Strach bez jasného důvodu, ale zato s pořádným dramatickým efektem.
Úzkost přemýšlí za tebe
Vzpomínáš, když jsi dělal řidičák? Možná ses bál, že uděláš chybu. Že sjedeš z cesty. Že někoho srazíš. Normální mozek si řekne: 🧠 „To se stává jen ve filmech.“
Ale mozek s úzkostí? Ten si řekne: 😨 „Tohle se určitě stane, a to hned první den!“
A někdy je úzkost ještě horší.
Mozek začne přemýšlet způsobem „Co kdyby…“ • Co kdyby se něco pokazilo? • Co kdyby se mi stalo něco špatného? • Co když mě lidi odsoudí?
A pokud žádný reálný problém není, mozek si ho prostě vytvoří. Máš klidný den? Podezřelé! „Určitě jsem na něco zapomněl! Něco se musí stát!“
A tak tě úzkost vtáhne do začarovaného kruhu myšlenek. Čím víc se snažíš úzkost „přemýšlet pryč“, tím silnější je. Mozek hledá odpovědi na otázky, které nemají řešení, a nutí tě analyzovat nekonečné scénáře, které se nikdy nestanou.
A právě v tom je ten rozdíl. Normální strach tě varuje před něčím reálným. Úzkost tě varuje před něčím, co existuje jen ve tvé hlavě.
A teď klíčová otázka: Jak to zastavit?
Jak se zbavit strachu?
Zaměstnej mozek něčím jiným
Mozek je jako hyperaktivní dítě. Když mu dáš něco na hraní – psaní, hudbu, sport, kreslení – přestane demolovat byt (rozuměj: tvoje myšlenky). A pokud ti nejde ani jedno, tak aspoň mluv. Konverzace je taky forma tvoření.
Řízené obavy
Vyhraď si každý den 30 minut na povolené stresování. Fakt si to naplánuj. Říkej tomu třeba „hodinka hrůzy“ nebo „sezení se svými démony“. Sedni si, přemýšlej o nejhorších scénářích, ale jakmile čas vyprší – stop. Hotovo.
Mozek se naučí, že má svůj čas na paniku, a zbytek dne tě nechá být.
Realističtější myšlení
Mozek často přehání. Tak mu dej realističtější verzi.
Místo „Určitě někoho srazím a zavřou mě na doživotí“ si řekni „Možná někomu poškrábu auto.“ A ještě realističtější verze: „Možná někomu nedám přednost, ale nic se nestane.“
Zázrak! Apokalypsa se nekoná.
Ptej se svého mozku
❓ Je to fakt problém, nebo si ho vymýšlím? ❓ Co nejhoršího se může stát? ❓ A zvládnu to?
90 % času zjistíš, že odpověď je ano.
Co když už se to vymklo kontrole?
Zažíváš úzkosti tak silné, že ti ničí život? Neřeš to sám. Opravdu. Všichni jednou za čas potřebujeme nadhled někoho jiného – terapeuta, kamaráda, kohokoli, kdo ti pomůže vidět realitu bez zkreslení.
Úzkost není osobní slabost. Je to přehnaná reakce mozku, která se dá postupně přeprogramovat.
Pokud máš pocit, že tě úzkosti ovládají, zkus si říct: „Tohle není realita. To je jen špatný program. A programy se dají změnit.“
A víš co? Máš pravdu.
Shrnutí: Jak se zbavit zbytečného strachu
🔹 Mozek miluje vzorce. A někdy jsou ty vzorce úplně mimo. 🔹 Úzkost je jiná než špatný pocit. Špatný pocit ti říká: „Možná ne.“ Úzkost řve: „Jsi v prdeli, konec!“ 🔹 Nejlepší způsob, jak se strachem pracovat, je ho pochopit. Když víš, jak funguje, můžeš ho ovládnout místo toho, aby on ovládal tebe.
A teď otázka pro tebe: Vidíš u sebe nějaké vzorce, které ti mozek podsouvá zbytečně? Napiš mi do komentářů, zajímá mě to.
